Cullodenská tragedie

15. ledna 2006 v 20:17 |  Kratší povídky
Jmenuji se Betty Burkeová a toto je smutný příběh jednoho roku mého života. Vypovím ho tak, jak se udál, bez příhod, které se nestaly, ale které každé vyprávění časem nabývá a nezatajím nic.
Vlastně jsem se do toho všeho zapletla na svatbě Jackovy sestry Rosemary, která si brala mého bratrance Ewena. Ten den to Rosemary velice slušelo. Červencové slunce se jí odráželo v nádherně modrých očích a štěstí, které z ní jen tryskalo, ještě zvyšovalo její přirozený půvab. Ovšem nechala se několikrát slyšet, že je jí líto, že nepřijel její bratr Jack. Říkala jsem si tehdy, že ten Jack musí být pěkný nezdar, když se neobjevil na svatbě vlastní sestry. Ale když byla zrovna zábava v plném proudu, vmísil se mezi hosty mladík ve slavnostním obleku. Usmíval se a modré oči zářily téměř stejně jasně jako slunce. Ty oči...modré oči...Rosemaryiny oči. Jack konečně dorazil. Měl stejné oči a vlasy jako jeho sestra, ale ostatní rysy s ní měly pramálo společného. Zdál se mi mužný a silný, pravý skotský horal. A smál se. Pořád se smál. Žertoval s Rosemary, zatahal za copy Catherine Camronovou, velice pohlednou dívku, zasnoubenou Jamesovi Farthkirkovi, popíchnul Agnes MacKayovou, kuchařku proslulou široko daleko... Naše nevěsta ho odila mezi hosty a představovala ho všem. Pak došli i ke mně, k malé nevýznamné Betty.
"A kdo je tohle?" zeptal se Jack
"Betty Burkeová, Ewenova sestřenice. Pracuje jako služebná Flory MacDonaldové." odpověděla Rosemary.
"A jaká je vlastně slečna MacDonaldová?" zeptal se Jack a já mu tedy začala vyprávět o paní Floře. Byla o tři roky starší než já a velice laskavá. Bylo velice pravděpodobné, že se nikdy neprovdá, ale přesto neztrácela optimismus. V jednadvaceti nejsem stará, říkávala. Pravdou jest, že většina dívek v jejím věku už byly matkami, a ty, které ještě neměly manžela, nikdo nechtěl. Pak náhle Jack změnil téma. Mluvil úplně tiše, abych to slyšela jenom já. "Angličané nevěří, že ještě existují jakobité (pozn. autora: skupina povstalců, bojující v 18. století za svobodu Skotska), ale oni existují. Princ Karel se do čtrnácti dnů vylodí na ostrově Eriskay. Bude zase svobodné Skotsko!"
Svobodné Skotsko! Po sto čtyřicet let pouhopouhý sen. A ve světle toho snu jsem spatřila prince Karla jako Roberta Bruce u Bannockburnu a Jack mi připadal jako věrný a statečný William Wallace. Cítila jsem se jako v horečce a srdce mi prudce bušilo. Střetla jsem se s pohledem Jackových planoucích očí a pocítila jsem jakési hluboké souznění našich duší.
"Potřebuji, abys donesla tenhle dopis Floře. Potřebujeme její pomoc. Souhlasila jsem a dvacátého pátého července 1745 jsme dostaly zprávu, že před vděma dny přistál člun s osmi muži na palubě. jedním z nich byl princ Karel Eduard Stuart, potomek skotských králů, který přijel s úmyslem převzít vládu nad zemí svých předků.
V srpnu jsem se s princem setkala. Přijel navštívit paní Floru. Prohodili pár zdvořilostních frází a on pak odjel pokračovat s verbováním vojska. Paní byla jako omámená a nepřítomně kývla, když jsem ji žádala o dovolení jít ven. Čekal na mě Jack. Nemluvili jsme ale o ničem jiném, než o časech, o kterých jsme si mysleli že přijdou. Byli jsme strženi šílenstvím, které se zmocňovalo Vysočiny. Nic, ani naše láska, nebylo důležitější než princova věc. Nedlouho poté odjeli na jih. V listopadu dobyli Edinburgh a my jsme jásali. Vkročili do Anglie a dostali se až k Derby. Královská rodina se připravovala na evakuaci a my byli opojeni vítězstvím. Začátkem prosince se začali stahovat a my byli zaraženi. Na Boží hod už byli v Glasgow a my začali chápat, že balancujeme na tenounké hranici mezi vítězstvím a prohrou. U Falkirku porazili generála Hawleye, ale stále ustupovali na sever. A pak, 16. dubna 1746, se u Cullodenu střetlo vojsko prince Karla s přesilou vévody z Cumberlandu a se ztrátou 1250 mužů prohrálo. Princ uprchl a já vystřízlivěla. Všichni králové mi byli srdečně fuk, jen jsem doufala, že Jack přežil. Nic víc jsem nechtěla.
A pak jednoho letního večera někdo zaklepal na dveře. Vypadal jako nějaký poduba a táhl z něj alkohol, ale já v něm poznala prince. Několik dní jsme ho skrývali a pak paní navrhla, abychom ho odvezli někam pryč.
"Ostrov Sky bude bezpečný. Může si vzít tvé šaty a předstírat, že je Betty Burkeová. Odvezeme ho na Sky." prohlásila.
A jak řekla, tak se stalo. Zatímco byli pryč, já jsem zůstala doma a víceméně jsem se skrývala. A pak se jedné noci u mého prahu objevil Jack. Ptal se po Floře a já mu všechno vyklopila. Vzala jsem ho dovnitř a ve světle ohně jsem viděla, jak moc se změnil. Vychrtl, zpustl a vůbec na tom nebyl o nic lépe než princ.
"Tady mě čeká jen oprátka. Odpluju do Francie."prohlásil
"A co já?" zeptala jsem se tiše.
Zasmál se jako šílenec. "Jsem troska, Betty, nic víc. Nic pro tebe. Na mě čeká Francie. Ještě vzkážu princi, aby jel se mnou a pak na celé Skotsko zapomenu."
"A co kdyby ses pokusil Angličanům postavit? Shromáždit naše lidi a bojovat dál. Znám je, šli by za tebou. Co se stalo s tím hochem, co mi kdysi připadal jako William Wallace?"
"Wallace popravili!"
"Ale Bruce pak vyhrál u Bannockburnu!"
"Na to mám život moc rád."
"Tak běž," zaječela jsem, "Běž a už se nevracej!"
Chvíli se na mě díval a pak odešel do noci. Nikdy potom jsem ho už neviděla.
Angličané vypátrali podíl paní Flory na útěku prince a odsoudili ji k smrti. Trest byl vykonán v říjnu 1746. Princ se vrátil do Francie. Jestli s ním byů Jack, nebo ne, to už se nikdy nedozvím. Ani mě to nijak moc nezajímá. Angličané se mezitím pustili do totální devastace celého klanového systému. Zakázali kilty, vzor skotské kostky, dudy... Duch Vysočiny pomalu umíral.
Já jsem se uchýlila k Ewenovi a Rosemary, ale kdykoliv vidím ty její oči, vzpomenu si na muže, kterého jsem kdysi milovala. Na muže, který uměl vítězit, ale ne prohrávat. Na muže, který mohl zvrátit osud, ale byl moc pohodlný na to udělat to. Kdykoliv čtu nový zákaz, myslím si, že je to Jackova vina. Nenávidím jeho i prince Karla. Předtím, než přišli se svými velkými plány, jsme žili. Teď živoříme. Kvůli pokusu o osvobození Skotska teď žije Skotsko v ještě větším útisku. Byl to nesmírně statečný, nesmírně romantický a nesmírně hloupý pokus.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Krtekat Krtekat | E-mail | 15. ledna 2006 v 22:58 | Reagovat

Kde ty bereš inspiraci?! :-D To je super! Jen tak dál, dávej sem další :-)

2 Barka Barka | E-mail | 18. ledna 2006 v 19:07 | Reagovat

Tak tuhle inspiraci jsem vzala ze skutečné historické události. Flora Mac Donaldová skutečně existovala a jsem si téměř jistá, že příběh o útěku na Sky je pravdivý. Ovšem co se po tom útěku stalo s Florou nevím, jen si domýšlím. Jack je naprosto fiktivní postava a Betty Burkeová zpola. Vlastně nevím o postavách nic, kromě toho, že Flora pomohla princci utéct a on se vydával za její služku Betty Burkeovou.

3 zasnena-barunka zasnena-barunka | Web | 18. ledna 2006 v 19:40 | Reagovat

je to moc,ja taky pisu,ale zameruji se spis na HP,kdyztak si to prectete

4 Noemi Noemi | Web | 2. března 2006 v 16:29 | Reagovat

krása. Nádhera. Super.

5 ssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssss....ssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssss.....sssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssss ssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssss....ssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssss.....sssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssssss | 10. června 2006 v 0:33 | Reagovat

vubec sem to nepochopila:D

6 Nancy Nancy | 22. února 2007 v 21:16 | Reagovat

Žasnu, žasnu, žasnu. Napsat něco takového... máš můj obdiv, ač se můj zájem o historii Skotska soustředí spíš k 13. a 14. století (ano, proto mě zmínka o Robertovi a Williamovi zahřála u srdce), sama bych si nic takového napsat netroufla...chtěla jsem, hodněkrát, ale pořád mám strach, že mi někde uteče něco a já se potom absolutně nebudu shodovat s tím, co se událo a co je doložené, proto máš můj obdiv, že tys něco takového zvládla :)

7 Léto Léto | Web | 12. února 2009 v 18:41 | Reagovat

Skye jsem loni navštívil a sochu paní MacDonaldové jsem měl tu možnost vidět. Ve Skotsku jsou do prince Charlese pořád zbláznění, ačkoliv tedy nechápu, co na něm vidí, když všehovšudy nic nedokázal. :)

Flořiny osudy se pak ještě docela zajímavě splétaly. Angličané ji propustili, ona se vdala a odplula do Spojených států. Její manžel tam bojoval v americké válce o nezávislost, ovšem na straně Britů (chudák holka, asi pak ani nevěděla, čí vlastně je). Na sklonku života se ještě vrátila dožít na Skye...

8 Lomeril Lomeril | 13. února 2009 v 19:26 | Reagovat

Ty jo, dík. Tuhle povídku jsem psala, když mi bylo necelých patnáct, a je to na tom znát - je to jedna z mých prvních...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama