Atlantis: čtvrtá část

14. ledna 2006 v 9:45
Tři měsíce žili v horách, lovili a sbírali rostliny, aby se uživili. Také stále putovali, aby je někdo nemohl zastihnout. Jejich oči ale nyní byly velice jasné. Říká se, že oko je okno do duše, ale v tomto případě to nebyla tak úplně pravda. Zde oči odrážely jejich mysl, která měla konečně jasno, ke které straně patří. Stali se z nich dobří lovci a stopaři. Jednoho dne uprostřed července se rozhodli, že půjdou do Trojmezního průsmyku a k Zeleným schodům. To bylo v místě, kde se setkával tři největší pohoří Atlantis: Tápčikí, Faldan a Tajar. Průsmyk chránily tři nejvyšší hory Atlantis, které se jmenovaly každá po "svém" pohoří. Na všechny tři vrcholy se vinuly dlouhé schody ze zeleného mramoru. To byl unikát, jediný zelený mramor na světě. Uprostřed stálo město Kullatanos, obklopené sedmi kruhy vody, plné lesku a jasu, kam dosud nikdy nikdo ze smrtelníků, kromě dvou vyjímek, nevkročil. To místo bylo naprosto čisté a prý na něm spočívalo "Pánovo požehnání". To jim řekli v kibalajských školách, ale nikdy jim to blíže nevysvětlili. Jen o tom mluvili s tichou, nevyslovenou hrůzou v očích.
Když konečně dorazili do průsmyku, potkali tam Rielu, jak nese k potoku hromadu prádla na vyprání. Byl to úděsný šok, ale spíš pro ni. Zaječela a upustila všechno, co nesla. Potom jediným plynulým pohybem vytáhla dlouhý nůž.
"My vám neublížíme!" vykřikl Eronel.
"A proč bych vám měla věřit?" zeptala se.
"Možná proto, že našli toto údolí a že do něj byli vpuštěni." ozval se za ní nějaký hlas. Byla to Meriseas, kterou přilákal matčin výkřik.
"Nemyslím, že bychom jim měli věřit. Přece jen pracovali pro Kibalaj." odporovala Riela.
"Ty víš, že Pán by je sem nepustil, kdyby v nich byl jen stín věrnosti Mospemu. Ne, důvěřuj Pánovi, mami. On by nás nenechal zabít. Už jednou nás zachránil, tak proč by to neudělal podruhé?".
"Ne dceruško, opravdu ne. Tihle lidé jsou zlí a falešní. Nesmíme jim důvěřovat!" odporovala Riela a El ji podpořil: "Meriseas, neblázni. Těmhle lidem se prostě nedá věřit."
"Neblázni!" vykřikla Meriseas, "Vy malověrní blázni! Říkáte mi, abych nebláznila a sami jste přitom ti nejhorší blázni pod sluncem! Nemáte dost víry, to je to, proč jim nechcete věřit!"
"Asi máš pravdu, ale víš, že jsem se v životě mnohokrát zklamala a nedávám svou důvěru jen tak lehce a tihle ji dostanou jen tehdy, když prokáží, že jsou opravdu na naší straně."Riela se pomalu otočila a začala sbírat své prádlo.
"Buďte vítáni v tomto dočasném azylu pro krále a jeho příbuzné ve vyhnanství!" řekla Meriseas.
"Krále? To znamená, že Drian..." začala Ervyn.
"Je tady." doplnil ji Irik.
"Ano a ne." řekl El.
"Jak to myslíš?" zeptala se opatrně Tarja (na zdvořilé oslovování nebyl čas ani podmínky).
"Pojďte se podívat sami." odpověděla Riela.
Zavedli je k říčce, která vytékala ze sedmého vodního kruhu. Pod stromem na břehu seděl Drian a díval se do proudu. Nezareagoval na jejich příchod sebemenším pohybem. "Takhle je to od té doby, co jsme ho tu před dvěma měsíci našli. Většinu času tu jen tak sedí, občas si vyjde na lov s Elem a pak zase jde sem. Občas upadá do stavu jako teď, kdy nevnímá a nereaguje na nic. Za chvíli se zase probere, ale musíme ho nechat v klidu." vysvětlovala Meriseas. Pak se otočili a vydali se zpátky. Všichni kromě Krona. Ten se po špičkách přiblížil k shrbené postavě na břehu. Byl tak rád, že ho vidí! Dokonce i když je na tom takhle.
Sedl si vedle něj a odvážil se tiše promluvit: "Driane..". Pak pozoroval, co udělá.
"Kdo jsi?" řekl.
"Přítel. Přítel tvůj..i Ervynin." odpověděl. Stále se na něj nepodíval.
"Ervyn mě zradila. Není má přítelkyně, jediné, co po ní zbylo, je hořkost a láska.".
Tiše, aby zamaskoval pohnutí v hlase, řekl: "Opravdu tě zradila? Myslíš, že kdyby tě doopravdy zradila, že by tě varovala?"
Smutně odpověděl: "Sama se mi přiznala. Stokrát jsem přemýšlel nad tím, co jsi teď řekl, a vždy jsem si dal stejnou odpověď: pokud není mrtvá, ozvala by se a já jsem si jistý, že je pro Mospeho tak cenná, že by ji nezabil."
Hořce se usmál: "Ale zabil. Popravil by jí než bys řekl švec."
Teď teprve Drian vzhlédl. "Krone!" vykřikl. Bývalý Kibalajec se uklonil. Co měl udělat, udělal. Vrátil zemi krále.
"Jsme tady, abychom vám pomohli, Veličenstvo. Pojďte. Ona je tady a čeká na vás."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Vanila Vanila | E-mail | Web | 14. ledna 2006 v 9:48 | Reagovat

To píšeš o té hře Alantis nebo o čem?

2 Barka Barka | 14. ledna 2006 v 10:30 | Reagovat

Ne, to je moje vlastní knížka! Jako místo děje jsem si vybrala legendární říši Atlantis. Četla jsi vůbec ten začátek??

3 Martula Martula | Web | 14. ledna 2006 v 18:36 | Reagovat

Opravdu moc se mi to líbí. Je to velmi zajímavé a nejlepší je na tom, že to máš všechno dobře vymyšlené. Já píšu povídky, o nichž vím, že ty postavy vymyslel a napsal někdo jiný. A na tvém příběhu je skvělé to, že si ty postavy vytváříš a čtenář zatím "poznává" jejich charaktery a může s nimi sdílet jejich osud. Jen tak dál, je to opravdu úcty hodné.

4 Barka Barka | 15. ledna 2006 v 17:24 | Reagovat

Díky!

5 zasnena-barunka zasnena-barunka | Web | 18. ledna 2006 v 19:41 | Reagovat

heeeeeeeezke

6 Barka Barka | E-mail | 19. ledna 2006 v 14:56 | Reagovat

Dik, dik

7 Wiky Wiky | E-mail | Web | 2. února 2006 v 21:28 | Reagovat

Jo, takže sis ty všechny názvy nevymyslela, viď že ne?? jinak fakt dobrý, jdu dáál!!! :)

8 barka barka | 3. února 2006 v 8:29 | Reagovat

Ale jo vymyslela, jenom jsem pak občes zpětně zjistila, že už existují :-)

9 Mikísek Mikísek | E-mail | Web | 5. února 2006 v 18:57 | Reagovat

úžasné, rychle du číst dál

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama