Leden 2006

A bylo dobře...

29. ledna 2006 v 17:18 Kratší povídky
Až dozní výstřely z karabin v ulicích nad námi,

až nás smrt rozdělí modrými vodami,....

pak bude po písni, po válce,

po lásce, bude po světě.(Robert Křesťan)



Ženská postava v tmavém plášti kráčela k šedé žulové hrobce. Chvíli zápolila s rezavým zámkem, ale nakonec se jí podařilo odemknout. Přivřela za sebou dveře a zapálila lampu. Kapuce jí sklouzla z hlavy a odhalila hřívu místy prošedivělých vlasů rudých vlasů. Došla až úplně dozadu, k poslednímu hrobu. Štíhlé prsty se rychle daly do čištění mramorové busty pohledného muže. Útržky vzpomínek přilétaly bez ptaní...

Neměla tehdy chodit za otcem do toho tábora. Kdyby se tehdy její oči nesetkaly s pohledem mladého důstojníka, nic z toho by se nestalo...možná.

Pak chodila za otcem častěji a raději než předtím s nadějí, že ho tam znovu uvidí. A tehdy neměla splnit maminčinu prosbu, aby otci přinesla jablka. Kdyby je tehdy nerozsypala, její ruce by se nesetkaly s rukama mladého důstojníka, nic z toho by se nestalo...možná.

Pokud by ho tehdy otec nepozval k nim domů, kdyby oba tak rádi nečetli. Kdyby se tehdy její rty nesetkaly se rty mladého důstojníka, nic z toho by se nestalo...možná.

Chtěli se vzít, ale její otec byl proti. Proto s tím mladým důstojníkem tehdy utekla, potají se za něj provdala a rok jezdila s jeho plukem, kam se jen hnul. A pak...válka už byla téměř rozhodnutá a oni měli prodělat jednu z posledních šarvátek. Až se vrátí, chtěla mu říct, že s ním čeká dítě. Jenže on nepřišel, přinesli ho. Zkrvaveného, umírajícího. Když ji uviděl, usmál se.

"Neplač. Bude zase dobře. Až vyjde sluníčko...Bude dobře...Neplač." zachrčel z posledních sil. Pak omdlel. O hodinu později umřel.

Té noci málem šla za ním. Ztratila jeho dítě. Zlomenou, zoufalou ji odvezli k jejím rodičům. Jediné, co dokázala, bylo objednat tu bustu.

Začal se o ni zajímat jeden vlivný pán a otec využil příležitosti. Provdal ji za něj a ona neměla sílu se bránit.

Trvalo jí rok, než se z toho zoufalství vymanila. Pak si koupila letohrádek poblíž té hrobky a pravidelně tam jezdila. Nebylo nic těžkého občas v noci vyklouznout, opustit spícího manžela a děti a zaplakat si na jeho hrobě.

Dvacet let...dnes je to dvacet let, co zemřel. Už dávno není mladá, už není ani moc krásná, ale to hlavní, co ztratila, radost ze života, ztratila před dvaceti lety.

Dnes se jí po něm stýskalo daleko víc, než kdy jindy. Poprvé ji napadlo, že by si mohla vzít život, setkat se s ním. Ta touha v ní stále sílila, až vytáhla nůž, který si s sebou na své noční výpravy brala kvůli bezpečnosti.

Bude zase dobře. Až vyjde sluníčko...Bude dobře... Až vyjde sluníčko...

Chtěl by tohle? Ne, určitě ne. Řekl by jí, že je zbabělá, že je sobecká. Má přece děti...

Ale ne tvoje děti!

Co na tom záleží?

Nůž vyklouzl z roztřesené ruky a ona se schoulila a rozplakala. Přála si umřít, ale věděla, že nemá právo vztáhnout na sebe ruku.

Téměř ho slyšela a znovu prožívala bolest a hrůzu té chvíle

"Neplač. Bude zase dobře. Až vyjde sluníčko...Bude dobře... Až vyjde sluníčko...Neplač..."

Vstala a otřela si slzy. Ani si nepamatovala, jak se dostala domů. Jen věděla, že když se probudila, laskal ji na tváří on. Skrz paprsky, které do pokoje dopadaly otevřeným oknem.

Vyšlo sluníčko.

A bylo dobře.




Meč Aes

23. ledna 2006 v 19:59
Kdysi dávno byla Anterika mocné město. Mohla směle soupeřit s Attilou a také toho ráda využívala. Králům byla trnem v oku celá staletí. Anteričtí vévodové byli nejbohatšími šlechtici v zemi a také jedněmi z nejmocnějších. Nenávist mezi nimi a královským rodem byla nenasytná a věčně živá. Vévodové čekali na první příležitost zmocnit se trůnu a králové na první možnost zničit své soky.
Tato chvíle nastala v den, kdy anterický vévoda ukradl králi pět nejlepších koní, které Svobodná země nosila. Uzavřel je ve svém městě a čekal na královu pomstu. Odmítal posly míru a když král poslal vlastního bratra, aby zjednal nápravu křivdy, dal jej zmrskat a s hanbou vyhnat z města. Tehdy se král rozzlobil a vytáhl do války. Oblehl Anteriku a po týdnu ji v noci napadl a vypálil. Anterický vévoda měl syna jménem Viudel. Když mladík viděl, co se děje, posbíral po ulicích co nejvíc lidí a odvedl je k tajné únikové cestě do hor.
Pak se vrátil pro stařičkého dědečka a chtěl ho odvést do bezpečí. On ale odmítl. "Já zůstanu ve svém městě. Tolik let jsem budoval mír a můj syn ho zničí. A kvůli čemu? Pro pár koní! Ne, hochu, pro mne můžeš vykonat jen dvě věci." řekl kmet. "Ano, dědečku? Co pro tebe mohu udělat?" zeptal se Viudel. "Zaprvé vezmi ten meč, co visí na stěně. V den, kdy se ten meč zlomí, nastane zkáza Anteriky. Musíš se postarat o jeho bezpečí! A zadruhé, než jej odešleš z města, protože to je nyní nutné, vezmi ho a zabij ty prokleté koně, kvůli kterým mé město padlo. Já tady počkám a Atlantis se dozví, že i anteričtí vévodové umí umírat se ctí. Běž, synku, zachraň se. Staroch se o sebe postará." řekl bývalý vévoda.
Viudel sňal meč a vyběhl ven. Běžel rovnou k stáji, kde byli ti koně. Na dvoře potkal otce. V očích měl horečnatý lesk a v záři plamenů vypadal, jako kdyby zešílel. Pak, aniž by si svého syna všiml, seběhl do dolního města a odtud se už nevrátil. Viudel mezitím vstoupil mezi prokleté koně. Se slzami v očích čtyři zabil, ale tomu nejkrásnějšímu život vzít nedokázal. Pustil ho ne svobodu se slovy: "Ty neneseš žádnou vinu na tom, co se děje. Jen tvá krása je tvým proviněním. Běž, dávám ti svobodu, ač tím porušuji svůj slib. Nevinná krev už nebude více prolita Viudelovou rukou." Mezi mrtvá těla nádherných zvířat pak vhodil pochodeň. Stáj po svém činu zavřel zvenčí na petlici.
Jenže věděl, že nesmí utéct. Jak jinak ale splnit dědečkovo přání? zoufal si mladík. Nakonec uviděl plačícího chlapce. Zavolal na něj: "Hej, ty! Chlapče! Jak se jmenuješ a co se ti stalo?" Hošík zdvihl uslzenou tvář a tichounce, hlasem plným slz řekl: "Táta je mrtvý. Všichni jsou mrtví. Celá moje rodina. A jmenuji se Aesgelin." Viudel se usmál: "A chtěl bys udělat něco pro Anteriku? Uneseš meč? Ano? To je dobře. Vezmi tenhle meč a odnes ho do bezpečí. Ukážu ti cestu ven. Buď si pro něj přijdu, nebo je tvůj." Aesgelin užasle zvedl hlavu: "Pane, to je přece Meč Vévodů. Takže vy musíte být Viudel!"
"Na tom teď nezáleží. Uděláš to pro mne?"
"Jistě, můj pane. Ale..."
"Jaké ale?"
"Neměl byste se zachránit raději vy? Myslím, jste přece vévoda a ti lidi, co utekli, vás budou potřebovat."
"Ne, chlapče. Po tom, co otec udělal, lid ztratil důvěru ke svým vládcům." A pak pronesl tiše, jakoby k sobě: "Jak by mě mohla Olkys milovat, kdybych utekl?"
Pak ale zvedl Aesgelina ze země a odvedl ho k únikové cestě. Když mu předával meč, řekl ještě: "Poslyš, udělej pro mě ještě něco. Mezi uprchlíky najdi dívku jménem Olkys a řekni jí, že ji miluji, a že pro takovou lásku není smrt ničím. Řekni jí, že na ni počkám, když ona počká na mne." Pak vytáhl dýku, kterou nosil za pasem, zasunul ji do nádherné pochvy, a podal ji chlapci se slovy: "Já se z téhle bitvy už nevrátím. Ten meč je tvůj a tuhle dýku dej Olkys, rozumíš? A řekni jí ještě, že moje poslední myšlenka patřila jí..." Pak se probral ze zadumání a vykřikl: "Co tu postáváš? Běž už přece!" Chlapec se otočil a rozběhl se chodbou pryč. "Hodně štěstí, hošku. Přeji ti víc štěstí, než jsem měl já. Víc štěstí, než já a Olkys." zašeptal k zavřeným dveřím. Viudel, poslední anterický vévoda, poté sešel dolů a účastnil se poslední obrany paláce. Říká se, že mladý vévoda byl mezi posledními, kdo stáli u vévodského stolce a vlastními těly jej bránili. Říká se, že Viudel byl poslední přeživší Anteričan, že zahynul jako poslední ze všech, a že když umíral, spadl na vévodský stolec, jako kdyby byl ještě pořád vládl.
O tom ale Aesgelin nic nevěděl. V pořádku se dostal z města do tajarských hor a našel uprchlíky, mezi nimi i Olkys, které vyřídil všechno, co mu Viudel uložil. Dívka málem zemřela žalem, ale potom se rozhodla na Viudela počkat. Když královské vojsko odtáhlo, Olkys sestoupila do města a přinesla Viudelovo tělo a potom... ale to už je jiný příběh.
Aesgelin se zatím skryl u kováře v nedaleké vesnici. Kovář byl přítel jeho otce a v dobách míru k němu často jezdívali na návštěvu. Tam teprve na Aesgelina plně dopadla tragédie Anteriky. Stal se zamlklým a uzavřeným. On, svého času kapitán rozsáhlé klukovské bandy z Horní Anteriky, který byl proslavený svou otevřenou a přímou povahou. Bylo mu teprve deset let. Byl příliš mladý na válku. Musel taky pořád myslet na Viudela a Olkys, na Meč Vévodů, na ty chvíle, kdy ho sám vévoda vyváděl z města. Pak začal přemýšlet o budoucnosti. Viudel mu změnil život, z chlapce beze jména vytvořil budoucí legendu. To bylo Aesgelinovi jasné. Nezůstane jako nějaký poskok v kovárně. Vždyť má Meč Vévodů! Stane se potulným rytířem nebo tak něco. I když jsou jeho blízcí mrtví a jeho město zničené, on si tím život zničit nenechá!
Mladý budoucí hrdina prožil u dobrého kováře šest let. Pak jej požádal, aby ho propustil. Kováři milý a šikovný hoch přirostl k srdci a nechtěl se s ním rozloučit. Odmítl tedy chlapce pustit. Aesgelin to v kovárně vydržel rovný týden. Potom v noci vzal peníze, které před šesti lety zachránil z Anteriky a které pečlivě tajil i před kovářem, opásal se Mečem Vévodů, a vyklouzl do noci. Zítra si seženu koně, pomyslel si, a tiše zmizel ve tmě.
Tři roky potom žil jako žoldnéř, ale nikdy nevstoupil do služeb krále. Věděl, že mu nikdy nezapomene zkázu Anteriky a Viudelovu smrt. Ovšem teď byl bez peněz a bez práce. Porušil tedy svou zásadu a dal se do služeb královského vojska. A tehdy poznal Ikoriola. Byl to žoldák jako on, byl mladý jako on a stejně jako on pocházel z Anteriky. Matně si na toho chlapce pamatoval z dní těsně po útěku z umírajícího města. Ikoriol si taky přál, aby Anterika povstala z popela. Rozhodli se, že uskuteční svůj sen a obnoví Anteriku. Meč Vévodů je stále celý, jejich město není mrtvé. Začali šetřit každý měďák, aby měli z čeho začít. Aesgelin začal objíždět všechny uprchlíky z Anteriky a zvát je k znovuzaložení města. Bylo to nebezpečné, protože král dosud nemohl klidně slyšet slovo Anterika. Navštívil i Olkys a pokusil se ji přesvědčit, aby šla s nimi. Ona se ale jen pousmála a s díky odmítla. Rok poté zmizela neznámo kam.
Po roce odjel Ikoriol s první skupinou lidí do anterických rozvalin. Aesgelin dohlížel na bezpečný přísun dalších lidí, zatímco Ikoriol si vzal na starost novou zástavbu. Na místě bývalých hradeb Dolního města vztyčil dřevěný plot a uvnitř provizorních hradeb vystavěl dřevěné chatrče. Vévodský palác nebyl zničen, protože kdysi král uviděl svého nejmilovanějšího koně prchat, poté co Viudel ušetřil jeho život. Odměnou za ušetření jeho života bylo ušetření paláce. Také se říká, že král nechtěl zničit něco tak krásného, jako byl anterický palác. Ikoriol začal stavět kamenné domy kolem paláce, a jen co byl jeden dům postaven, okamžitě do něj někoho nastěhoval. Lidi to pobízelo k rychlejší práci: čím rychleji budou pracovat, tím rychleji budou bydlet. Také nenechával strhnout opuštěné chatrče, do nového města stále proudili noví lidé, kteří potřebovali přístřeší.
Konečně přijel do Anteriky Aesgelin. Oba přátelé si byli vědomi, že vévodský titul může zdobit pouze jednoho z nich. Ani jeden ale vládu nechtěl. Nakonec se rozhodli, že se podvolí vůli lidu. Každý člověk, starší než dvacet let, měl jeden hlas a směl se přiklonit buď k Aesgelinovi nebo k Ikoriolovi. Bylo to skoro přesně půl na půl, Ikoriol měl o tři hlasy víc a tak bylo rozhodnuto. Zbývalo požádat krále o udělení vévodského titulu...
Po roce se Ikoriol, Aesgelin a jejich družina vydali pro titul ke králi do Attily. Po krátké době si vymohli audienci. Král je přijal vlídně a vyslechl jejich žádost. Pak řekl: "Mnohokrát jsem se v anterických vévodech zklamal. Váhám tedy s udělením titulu mladému muži, který dnes mým hostem zítra může stát proti mně. Proto potřebuji důkaz, že vám svou moc odevzdal do rukou Viudel." Ikoriol se podíval po Aesgelinovi a řekl: "Tento důkaz máme, ale ne zde. Dovol mně a mému příteli se vzdálit a tento důkaz ti přineseme." Král pouze kývl. Ikoriol na cestě domů přemluvil svého přítele, aby mu půjčil Meč Vévodů. Aesgelin se nejprve zdráhal, ale potom příteli vyhověl.
Když Meč představili králi, zaplálo mu v očích a na místě vyhověl Ikoriolově žádosti. Novopečený vévoda se vítězoslavně usmál a řekl: "Nyní se odměním těm, kdo mají největší zásluhy na mé cestě k této poctě. Jmenovitě pak svému nejlepšímu příteli Aesgelinovi. Jako důkaz své nehynoucí vděčnosti mu nyní svěřuji tento meč jako dar z čirého přátelství." Aesgelin se usmál tomu, jak obratně jeho přítel vyřešil problém s vlastnictvím Meče. Pak se od Ikoriola odloučil a žil několik let jako potulný rytíř. Vykonal mnoho slavných činů: zabil obludu z tajarských hor, odhalil spiknutí proti lokeskému hraběti, zachránil jednu jižní ves před příšerou, která se vynořovala z moře... Ta léta ho skutečně proslavila.
Po těch třech letech se dostal do zámku a nějaký čas sloužil králi. Tam na něm vládce začal vymáhat Meč Vévodů. To bylo totiž tak: Aesgelin se zamiloval do princezny Pamiriany a požádal jejího otce o její ruku. Ten mu ji přislíbil výměnou za Meč. Aesgelin byl nešťastný a jednoho dne se rozhodl z Attily odejít jednou provždy. Pamirianě o svém útěku nic neřekl, nechtěl vidět tu bolest. Když už byl v nedalekém háji za městem, vynořila se ze stínu postava v plášti: to princezna uprchla za svým milovaným.
Král svou dceru nesledoval. Aesgelin se s ní totiž usadil v Anterice, se kterou uzavřel Stoletý mír. To znamenalo, že nemohl svou dceru požadovat silou zbraní a k vyjednávání se nesnížil. Vlastně měl radost: Meč nyní byl v rodině. Má na něj dědičné právo a některý z jeho potomků s pro to právo přijde, to je jisté.
To je konec začátku příběhu meče Aes. Toto jméno mu dal Aesgelinův syn Norian na památku svého otce a po mnoha letech přišel do držení králů.

Atlantis - pátá část

23. ledna 2006 v 19:33
Žili spolu několik týdnů, když jela Veselka a Tarja do vesnice, aby zjistili situaci. Všem totiž už lezla krkem ta věčná nevědomost. Vrátily se otřesené a vyděšené. Teprve po chvíli dokázaly něco říci.

"Je to hrozné." řekla Tarja, "Lidé jsou hladoví a totálně zruinovaní daněmi. Každý měsíc odvedou jednoho muže ze vsi a nikdo neví kam. Žádný se ještě nevrátil..."

Hlas se jí zlomil a Veselka pokračovala: "Proklínají tu Mospeho, tu Driana. Vesnice je plná žen, kterým jednoho dne prostě řekli, že jejich muž nebo syn ,nevydržel namáhavou, ale důležitou práci pro stát´. Všem je jasné, že zemřel jako otrok. Lidé jsou zoufalí. Potřebují pomoc." dopověděla, co Tarja začala.

"Vidíte, co jste způsobili. Ti lidé trpí, umírají a zoufají si kvůli vám." obořil se El na sourozence a Veselku.

"Ne." řekla Riela. Seděla a tam a dívala se na ně.

"Kdyby tihle lidé věděli, co způsobí, nikdy by nezradili. Byli podvedeni, stejně jako stovky jiných. To, co jste teď řekly a hlavně jak jste to řekly mě přesvědčilo o vaší nevině. Pro mne jste očištěni." El tam stál a nevěděl, co říct. Pak se otočil a odešel.

"Potřebuje čas." řekla Meriseas. Když se po hodině vrátil, omluvil se jim. Tak skončila nenávist, která je dělila.

Mezitím se ale ostatní rozhodli, že je třeba pomoci lidem. Jenže vyvstala zásadní otázka: JAK?

*****

Když přišel El, začali se znovu radit, co dál.

Najednou promluvil Bevar: "Já osobně vidím jen jednu možnost. Musíme bojovat!".

Drian skepticky zvedl obočí: "A jak? Bevare, je nás šestnáct, a z toho půlka ženy. Nemáme zbraně, já jediný mám meč a vy máte jen lehké luky. Neznáme Mospeho úmysly ani jeho moc. Tuhle válku nemůžeme vyhrát." řekl.

"Máme na své straně lidi. Ti půjdou, když zavoláš. Máme jen lehké luky? Jsme pohyblivější a rychlejší. Je z nás polovina žen? Nevadí, naše dívky se naučí bojovat stejně dobře jako my. Neznáme Mospeho úmysly? To není pravda. On vychoval naše přátele. To je něco, co žádný slib, žádná zrada ani věrnost nezmění. Znají jeho síly a taktiku. S jejich pomocí můžeme odolat, protože my už nemáme co ztratit. A jsme svobodní. Toho se Mospe nejvíc bojí: svobodných lidí. Ví, že ti neustoupí." řekl Bevar.

"Kdysi jsme se o něčem podobném bavili a Bevar říkal: boj. Tehdy jsem mu odporoval, ale dnes vidím, že jsem udělal chybu. Tohle jsme měli udělat už dávno. Dnes říkám: boj." téměř zašeptal Irik.

"Kdy a hlavně jak začneme?" zeptala se Riela.

"My..." řekla zasněně Mija.

"A jsme v tom až po uši. Myslím, že v Atlantis neviděli větší tlupu bláznů. Přemýšleli jste vůbec, co se stane, jestli nás chytí?" prohlásila Ervyn.

"Ale no tak! Na to bude čas potom." usmál se Bevar.

"Tak tedy dohodnuto!" zasmál se Drian.

"Musíme si všechno dobře naplánovat. Bez toho nemáme šanci. Úkryt řešit nemusíme. Spojenci: mohli bychom zverbovat po vesnicích pár chlapů a získat na svou stranu nějaké šlechtice. Nevíte o někom vhodném u koho by se dalo začít?" řekla Mirael.

"Ano." řekla Tarja.

"A u koho?" zvedl skepticky obočí Bevar.

"U čarodějů." odpověděla Tarja.

"Ty-ses-asi-zbláznila!" usekával Irik.

"A ty víš, kde je hledat?" zeptal se Kron.

"Počkej!" vykřikla Mirael, "Vzpomínám si, co mi jednou řekl jeden stařec. V Deronelině domě jsem často navštěvovala utrápené, staré lidi. Jeden z nich mi kdysi řekl, že když budu chtít najít čaroděje, mám hledat stříbrný potok a stříbrný strom."

"Moment! Ne... Hlavou mi bleskla vzpomínka: stříbrný potok a strom. Určitě jsem je už viděl. Ale kde?" řekl Naencil.

"To je ono! Naencil je z Lisipegu. Takže čarodějové se musí skrývat někde v lesích poblíž Lisipegu. Máme vodítko." vykřikl vzrušeně Kron.

"Jenže jestli sis toho nevšiml, tak jsme momentálně veřejní nepřátelé číslo jedna. Nemyslím, že bychom mohli jen tak prohledávat Lisipežský les." poznamenal Drian.

"V tom lese, bratránku, se mohou skrýt armády. Ale měla by tam jít máma a Naencil. My budeme muset zůstat tady a začít s dalšími přípravami." řekl El.

"Tak a teď bychom měli vyřešit taktiku." zamyslela se Mirael.

"Myslím, že bychom měli vsadit na partyzánství." řekl El.

"Podívejte se na mapu. Máme ideální postavení. Kousek odtud vede stezka přes hory- jediná na míle daleko." pokračovala Meriseas.

"A pod ní vede jiná stezka, kibalajská stezka, přísně tajná, na přenos materiálu přes hory. Vozí tudy hlavně zbraně a koně, popřípadě tudy chodí malé jednotky. Tam bychom mohli získat výzbroj, co vy na to?" přispěchal se svou troškou do mlýna Irik.

"Takže" začal Drian, "Naencil a Riela zítra vyrazí hledat čaroděje. Někdo by měl držet hlídku a informovat nás včas o povozech na tajné stezce. A měli bychom postavit hlídku i u cesty. S lehkými luky máme šanci ulovit pár menších ryb a vytrhat jim zuby, které se časem budou hodit. Na Kibalajce si prozatím nemůžeme troufnout.". Aniž si to uvědomil, zachoval se teď jako opravdový král v exilu.

"Měli bychom dát dohromady všechnu výzbroj, co máme." poznamenala Riela.




Změna vzhledu!!!

18. ledna 2006 v 14:52
Tak vzhledem k tomu, že v pátek 20.1.2006 dokončím patnáctý rok svého věku dala jsem si tu práci a dokončím ten rok s novým vzhledem stránky, takže jsem si dala záležet na tom, aby to nějak vypadalo!!! Hlasujte prosím do anketky, když se vám to nebude líbit, přenastavím to zase zpátky!

Cullodenská tragedie

15. ledna 2006 v 20:17 Kratší povídky
Jmenuji se Betty Burkeová a toto je smutný příběh jednoho roku mého života. Vypovím ho tak, jak se udál, bez příhod, které se nestaly, ale které každé vyprávění časem nabývá a nezatajím nic.
Vlastně jsem se do toho všeho zapletla na svatbě Jackovy sestry Rosemary, která si brala mého bratrance Ewena. Ten den to Rosemary velice slušelo. Červencové slunce se jí odráželo v nádherně modrých očích a štěstí, které z ní jen tryskalo, ještě zvyšovalo její přirozený půvab. Ovšem nechala se několikrát slyšet, že je jí líto, že nepřijel její bratr Jack. Říkala jsem si tehdy, že ten Jack musí být pěkný nezdar, když se neobjevil na svatbě vlastní sestry. Ale když byla zrovna zábava v plném proudu, vmísil se mezi hosty mladík ve slavnostním obleku. Usmíval se a modré oči zářily téměř stejně jasně jako slunce. Ty oči...modré oči...Rosemaryiny oči. Jack konečně dorazil. Měl stejné oči a vlasy jako jeho sestra, ale ostatní rysy s ní měly pramálo společného. Zdál se mi mužný a silný, pravý skotský horal. A smál se. Pořád se smál. Žertoval s Rosemary, zatahal za copy Catherine Camronovou, velice pohlednou dívku, zasnoubenou Jamesovi Farthkirkovi, popíchnul Agnes MacKayovou, kuchařku proslulou široko daleko... Naše nevěsta ho odila mezi hosty a představovala ho všem. Pak došli i ke mně, k malé nevýznamné Betty.
"A kdo je tohle?" zeptal se Jack
"Betty Burkeová, Ewenova sestřenice. Pracuje jako služebná Flory MacDonaldové." odpověděla Rosemary.
"A jaká je vlastně slečna MacDonaldová?" zeptal se Jack a já mu tedy začala vyprávět o paní Floře. Byla o tři roky starší než já a velice laskavá. Bylo velice pravděpodobné, že se nikdy neprovdá, ale přesto neztrácela optimismus. V jednadvaceti nejsem stará, říkávala. Pravdou jest, že většina dívek v jejím věku už byly matkami, a ty, které ještě neměly manžela, nikdo nechtěl. Pak náhle Jack změnil téma. Mluvil úplně tiše, abych to slyšela jenom já. "Angličané nevěří, že ještě existují jakobité (pozn. autora: skupina povstalců, bojující v 18. století za svobodu Skotska), ale oni existují. Princ Karel se do čtrnácti dnů vylodí na ostrově Eriskay. Bude zase svobodné Skotsko!"
Svobodné Skotsko! Po sto čtyřicet let pouhopouhý sen. A ve světle toho snu jsem spatřila prince Karla jako Roberta Bruce u Bannockburnu a Jack mi připadal jako věrný a statečný William Wallace. Cítila jsem se jako v horečce a srdce mi prudce bušilo. Střetla jsem se s pohledem Jackových planoucích očí a pocítila jsem jakési hluboké souznění našich duší.
"Potřebuji, abys donesla tenhle dopis Floře. Potřebujeme její pomoc. Souhlasila jsem a dvacátého pátého července 1745 jsme dostaly zprávu, že před vděma dny přistál člun s osmi muži na palubě. jedním z nich byl princ Karel Eduard Stuart, potomek skotských králů, který přijel s úmyslem převzít vládu nad zemí svých předků.
V srpnu jsem se s princem setkala. Přijel navštívit paní Floru. Prohodili pár zdvořilostních frází a on pak odjel pokračovat s verbováním vojska. Paní byla jako omámená a nepřítomně kývla, když jsem ji žádala o dovolení jít ven. Čekal na mě Jack. Nemluvili jsme ale o ničem jiném, než o časech, o kterých jsme si mysleli že přijdou. Byli jsme strženi šílenstvím, které se zmocňovalo Vysočiny. Nic, ani naše láska, nebylo důležitější než princova věc. Nedlouho poté odjeli na jih. V listopadu dobyli Edinburgh a my jsme jásali. Vkročili do Anglie a dostali se až k Derby. Královská rodina se připravovala na evakuaci a my byli opojeni vítězstvím. Začátkem prosince se začali stahovat a my byli zaraženi. Na Boží hod už byli v Glasgow a my začali chápat, že balancujeme na tenounké hranici mezi vítězstvím a prohrou. U Falkirku porazili generála Hawleye, ale stále ustupovali na sever. A pak, 16. dubna 1746, se u Cullodenu střetlo vojsko prince Karla s přesilou vévody z Cumberlandu a se ztrátou 1250 mužů prohrálo. Princ uprchl a já vystřízlivěla. Všichni králové mi byli srdečně fuk, jen jsem doufala, že Jack přežil. Nic víc jsem nechtěla.
A pak jednoho letního večera někdo zaklepal na dveře. Vypadal jako nějaký poduba a táhl z něj alkohol, ale já v něm poznala prince. Několik dní jsme ho skrývali a pak paní navrhla, abychom ho odvezli někam pryč.
"Ostrov Sky bude bezpečný. Může si vzít tvé šaty a předstírat, že je Betty Burkeová. Odvezeme ho na Sky." prohlásila.
A jak řekla, tak se stalo. Zatímco byli pryč, já jsem zůstala doma a víceméně jsem se skrývala. A pak se jedné noci u mého prahu objevil Jack. Ptal se po Floře a já mu všechno vyklopila. Vzala jsem ho dovnitř a ve světle ohně jsem viděla, jak moc se změnil. Vychrtl, zpustl a vůbec na tom nebyl o nic lépe než princ.
"Tady mě čeká jen oprátka. Odpluju do Francie."prohlásil
"A co já?" zeptala jsem se tiše.
Zasmál se jako šílenec. "Jsem troska, Betty, nic víc. Nic pro tebe. Na mě čeká Francie. Ještě vzkážu princi, aby jel se mnou a pak na celé Skotsko zapomenu."
"A co kdyby ses pokusil Angličanům postavit? Shromáždit naše lidi a bojovat dál. Znám je, šli by za tebou. Co se stalo s tím hochem, co mi kdysi připadal jako William Wallace?"
"Wallace popravili!"
"Ale Bruce pak vyhrál u Bannockburnu!"
"Na to mám život moc rád."
"Tak běž," zaječela jsem, "Běž a už se nevracej!"
Chvíli se na mě díval a pak odešel do noci. Nikdy potom jsem ho už neviděla.
Angličané vypátrali podíl paní Flory na útěku prince a odsoudili ji k smrti. Trest byl vykonán v říjnu 1746. Princ se vrátil do Francie. Jestli s ním byů Jack, nebo ne, to už se nikdy nedozvím. Ani mě to nijak moc nezajímá. Angličané se mezitím pustili do totální devastace celého klanového systému. Zakázali kilty, vzor skotské kostky, dudy... Duch Vysočiny pomalu umíral.
Já jsem se uchýlila k Ewenovi a Rosemary, ale kdykoliv vidím ty její oči, vzpomenu si na muže, kterého jsem kdysi milovala. Na muže, který uměl vítězit, ale ne prohrávat. Na muže, který mohl zvrátit osud, ale byl moc pohodlný na to udělat to. Kdykoliv čtu nový zákaz, myslím si, že je to Jackova vina. Nenávidím jeho i prince Karla. Předtím, než přišli se svými velkými plány, jsme žili. Teď živoříme. Kvůli pokusu o osvobození Skotska teď žije Skotsko v ještě větším útisku. Byl to nesmírně statečný, nesmírně romantický a nesmírně hloupý pokus.

Atlantis: čtvrtá část

14. ledna 2006 v 9:45
Tři měsíce žili v horách, lovili a sbírali rostliny, aby se uživili. Také stále putovali, aby je někdo nemohl zastihnout. Jejich oči ale nyní byly velice jasné. Říká se, že oko je okno do duše, ale v tomto případě to nebyla tak úplně pravda. Zde oči odrážely jejich mysl, která měla konečně jasno, ke které straně patří. Stali se z nich dobří lovci a stopaři. Jednoho dne uprostřed července se rozhodli, že půjdou do Trojmezního průsmyku a k Zeleným schodům. To bylo v místě, kde se setkával tři největší pohoří Atlantis: Tápčikí, Faldan a Tajar. Průsmyk chránily tři nejvyšší hory Atlantis, které se jmenovaly každá po "svém" pohoří. Na všechny tři vrcholy se vinuly dlouhé schody ze zeleného mramoru. To byl unikát, jediný zelený mramor na světě. Uprostřed stálo město Kullatanos, obklopené sedmi kruhy vody, plné lesku a jasu, kam dosud nikdy nikdo ze smrtelníků, kromě dvou vyjímek, nevkročil. To místo bylo naprosto čisté a prý na něm spočívalo "Pánovo požehnání". To jim řekli v kibalajských školách, ale nikdy jim to blíže nevysvětlili. Jen o tom mluvili s tichou, nevyslovenou hrůzou v očích.
Když konečně dorazili do průsmyku, potkali tam Rielu, jak nese k potoku hromadu prádla na vyprání. Byl to úděsný šok, ale spíš pro ni. Zaječela a upustila všechno, co nesla. Potom jediným plynulým pohybem vytáhla dlouhý nůž.
"My vám neublížíme!" vykřikl Eronel.
"A proč bych vám měla věřit?" zeptala se.
"Možná proto, že našli toto údolí a že do něj byli vpuštěni." ozval se za ní nějaký hlas. Byla to Meriseas, kterou přilákal matčin výkřik.
"Nemyslím, že bychom jim měli věřit. Přece jen pracovali pro Kibalaj." odporovala Riela.
"Ty víš, že Pán by je sem nepustil, kdyby v nich byl jen stín věrnosti Mospemu. Ne, důvěřuj Pánovi, mami. On by nás nenechal zabít. Už jednou nás zachránil, tak proč by to neudělal podruhé?".
"Ne dceruško, opravdu ne. Tihle lidé jsou zlí a falešní. Nesmíme jim důvěřovat!" odporovala Riela a El ji podpořil: "Meriseas, neblázni. Těmhle lidem se prostě nedá věřit."
"Neblázni!" vykřikla Meriseas, "Vy malověrní blázni! Říkáte mi, abych nebláznila a sami jste přitom ti nejhorší blázni pod sluncem! Nemáte dost víry, to je to, proč jim nechcete věřit!"
"Asi máš pravdu, ale víš, že jsem se v životě mnohokrát zklamala a nedávám svou důvěru jen tak lehce a tihle ji dostanou jen tehdy, když prokáží, že jsou opravdu na naší straně."Riela se pomalu otočila a začala sbírat své prádlo.
"Buďte vítáni v tomto dočasném azylu pro krále a jeho příbuzné ve vyhnanství!" řekla Meriseas.
"Krále? To znamená, že Drian..." začala Ervyn.
"Je tady." doplnil ji Irik.
"Ano a ne." řekl El.
"Jak to myslíš?" zeptala se opatrně Tarja (na zdvořilé oslovování nebyl čas ani podmínky).
"Pojďte se podívat sami." odpověděla Riela.
Zavedli je k říčce, která vytékala ze sedmého vodního kruhu. Pod stromem na břehu seděl Drian a díval se do proudu. Nezareagoval na jejich příchod sebemenším pohybem. "Takhle je to od té doby, co jsme ho tu před dvěma měsíci našli. Většinu času tu jen tak sedí, občas si vyjde na lov s Elem a pak zase jde sem. Občas upadá do stavu jako teď, kdy nevnímá a nereaguje na nic. Za chvíli se zase probere, ale musíme ho nechat v klidu." vysvětlovala Meriseas. Pak se otočili a vydali se zpátky. Všichni kromě Krona. Ten se po špičkách přiblížil k shrbené postavě na břehu. Byl tak rád, že ho vidí! Dokonce i když je na tom takhle.
Sedl si vedle něj a odvážil se tiše promluvit: "Driane..". Pak pozoroval, co udělá.
"Kdo jsi?" řekl.
"Přítel. Přítel tvůj..i Ervynin." odpověděl. Stále se na něj nepodíval.
"Ervyn mě zradila. Není má přítelkyně, jediné, co po ní zbylo, je hořkost a láska.".
Tiše, aby zamaskoval pohnutí v hlase, řekl: "Opravdu tě zradila? Myslíš, že kdyby tě doopravdy zradila, že by tě varovala?"
Smutně odpověděl: "Sama se mi přiznala. Stokrát jsem přemýšlel nad tím, co jsi teď řekl, a vždy jsem si dal stejnou odpověď: pokud není mrtvá, ozvala by se a já jsem si jistý, že je pro Mospeho tak cenná, že by ji nezabil."
Hořce se usmál: "Ale zabil. Popravil by jí než bys řekl švec."
Teď teprve Drian vzhlédl. "Krone!" vykřikl. Bývalý Kibalajec se uklonil. Co měl udělat, udělal. Vrátil zemi krále.
"Jsme tady, abychom vám pomohli, Veličenstvo. Pojďte. Ona je tady a čeká na vás."

Barbařiny vlásky (3. mikropovídka)

13. ledna 2006 v 19:26 Tažení do Francie v roce 1415
Barbařiny vlásky
Král Jindřich V. měl mladšího bratra (tedy on měl celkem tři mladší bratry, ale jen jeden bude hrát významnou roli v tomto příběhu a jeden jím pouze projde) Jana, vévodu z Bedfordu. I on se účastnil Agincourtského tažení. Ve chvíli, kdy náš příběh začal, seděl v táboře poblíž zámku Agincourt. V jeho nitru se střídaly pocity někdy rychlostí blesku, někdy rychlostí, jakou se předlouhá noc před bitvou vleče k strašlivému ránu. Pocit strachu z budoucnosti prudce vystřídalo divoké zoufalství, zoufalství zvířete, obklíčeného honicími psy, které v hloubi duše ví, že musí zemřít, ale i tak bojuje ze všech sil, které mu zbyly. Zoufalství vystřídal vztek na bratra, který je všechny zítra pošle na smrt. Ten ale odezněl velice rychle a byl nahrazen nadějí, že Jindřich Francouzům zaplatí a oni je nechají jít. Z téhle naděje se zrodila jiná, která tu první pomalu zaplašila. Že by mohli vyhrát. Najednou šel kolem voják. Jan na něj kývl a on přišel k němu.
"Posaď se." vybídl ho šlechtic.
Mladík poslechl. Není o moc starší než já, pomyslel si vévoda Jan.
"Jak se jmenuješ?" zeptal se vojáka.
"Jim, pane." odpověděl prostě.
"Jsi ženatý, Jime?"
"Ne, ale mám snoubenku, pane. Barbara se jmenuje."
Jim vytáhl z kapsy spletený pramínek světlých vlasů, který byl převázán růžovou stuhou.
"Ty jsou její?"
"Ano, pane, její."
"Musí být opravdu krásná. Máš štěstí, Jime. Mě nejspíš provdají a nějakou princeznu, kterou uvidím až na svatbě a která bude o dvacet let starší." ušklíbl se vévoda.
"Jestli mě Vaše Milost omluví, půjdu si lehnout. Zítra budeme potřebovat všechny síly."
"To jistě. Jen běž. A Jime!" zavolal ještě na odcházejícího mládence.
"Ano, pane?"
"Hodně štěstí."
"Díky pane."
Bedford seděl u ohně jen chviličku, když přišel jeho mladší bratr Humphrey, vévoda z Gloucesteru. Chvíli se dívali do ohně a pak Gloucester promluvil: "Neměli bychom se bratříčkovat s mužstvem. To vede ke vzpourám."
"Po zítřku se nebude mít kdo bouřit a stejně nebude proti komu. Tak je to jedno."
"Stejně je možné, že jeden z vás zítřek přežije."
"Ty tomu ještě věříš?"
"Jindřich ano."
"Já se neptám na Jindřicha, ale na tebe. Podívej se mi do očí a zpříma mi řekni, jestli ty, ty sám, věříš, že zítřek přežijeme. Jindřich za tebe zítra bojovat nebude"
Gloucester zvedl hlavu. V očích se mu odrážel oheň a jak se otočil k bratrovi, ozařoval mu jen polovinu obličeje. V očích měl výraz, který se jen těžko popisuje. Kdesi hluboko v něm byly ukryty slzy, které by se ten muž nikdy neodvážil prolít. Pohled to byl pevný, smutný, ale nezoufalý.
"Ne, nevěřím, že zítřek přežiji. Bratře, žádám tě, abys mi jako dobrý křesťan odpustil, pokud jsem se proti tobě něčím provinil. Nechci umírat, aniž bych byl smířen se svým bratrem. I já ti nyní odpouštím každé jediné slovo, které jsi proti mně vyslovil." řekl.
"Bratře, odpouštím ti vše co jsi učinil. Přesto cítím, že v tobě, ve mně a v Jindřichovi je prvopočátek nějakého rozkolu, který otřese trůnem našeho otce. Odpouštím ti, bratře, z celého srdce a celé duše, jak nejlépe dovedu." odpověděl Bedford a netušil pravdivost svých slov.
"Tak tedy sbohem, Jane. Zítra budeme potrestáni smrtí za to, co udělal náš otec."
"Sbohem, Humphrey, sbohem. Nemám, co bych víc řekl."
Pak se oba královští bratři objali, jako ještě nikdy v životě, pevně a vůbec ne nijak zženštile. Bylo to pro ně jen důstojné rozloučení.
Předtím, než to druhý den všechno začalo, si nic neřekli, vše bylo řečeno včera, jen si stiskli ruce. Když Gloucester po boji poprvé uviděl bratra, seděl uprostřed padlých na bitevním poli. Našel ho nad Jimovým mrtvým tělem. Neotočil se, když k němu Humphrey došel. Jen rozevřel dlaň a řekl: "Tohle měl v ruce."
Na Bedfordově rukavici ležel, zablácený a zakrvácený, pramínek světlých vlasů, který byl převázán růžovou stuhou.

Pět bratrů Margaret (2. mikropovídka)

13. ledna 2006 v 19:26 Tažení do Francie v roce 1415
Pět Bratrů Margaret
Je to už dávno, ale pamatuji si na to víc než dobře. Ačkoli byla má matka otcova druhá žena, chovala se ke svým třem nevlastním synům laskavě. Měli jsme prosperující živnost ve městě, vedli jsme si dobře. Otec měl pět synů: Simon byl nejstarší, pak Jasper, Michael, Jack a Daniel, a jednu dceru: Margaret, to jsem já. Moje, Danova a Jackova maminka byla tatínkova druhá žena.
Bylo mi osm, když začal král Jindřich V. sbírat armádu pro vpád do Francie. Tou dobou byl už otec starý a navrch skoro chromý, takže ten s námi měl zůstat. Pak ale v naší rodině vypukl rozkol. Otec si přál, aby čtrnáctiletý Dan jel do války a dvacetiletý Simon zůstal doma a staral se o mne a o rodiče. Dan si ale přál zůstat doma a Simon toužil jet do války. Po dlouhém přemlouvání otec udělal kompromis: do války nepojede ani Dan, ani Simon. Můj starší bratr měl prudkou povahu a den předtím, než se mladíci z města vyrazili do Southamptonu nalodit, utekl a vzal s sebou veškerou svou výzbroj.
Prožili jsme týdny plné strachu o mé čtyři bratry. Když se otec dozvěděl o bratříčkově útěku, běsnil. Zuřivost časem opadla a byla nahrazena zoufalstvím a zoufalství vystřídala apatie. V některých chvílích mi přišlo, že se maminka bojí víc o Simona, Jaspera a Michaela než o svého vlastního syna. V té době jsem z toho všeho chápala jen velmi málo. Cítila jsem napětí a strach v celém domě, ale nechápala jsem dost dobře proč tam je. Mí bratři často odjížděli na dlouhou dobu pryč a tohle pro mne bylo něco obvyklého.
Až jednoho dne přiběhl udýchaný Dan a křičel: "Vracejí se! Vracejí se!" Matka i otec vyběhli před dům a spatřili Jaspera, Michaela i Jacka stoupat ulicí k nám. Nastala chvíle slz a objímání. Pak se náhle Dan zeptal: "Kde je Simon?". Všichni ztichli a bratři se po sobě podívali. Pak Jasper přešlápl z nohy na nohu a zavrtěl hlavou. Nechápala jsem nic, až když se otec hlasem plným slz zeptal: "Kdy? Jak?" Michael tiše řekl: "Stáli jsme proti přesile. Bitvu jsme vyhráli, ale Simon byl jedním z těch, kdo se toho vítězství nedožili. Stál v první řadě a bojoval statečně, přestože po chvíli přišel o štít. Obklopili ho a rozsekali." Maminka zabořila tvář Jasperovi do ramene a rozplakala se. Otec zašeptal: "Chtěl jsem se s ním usmířit. Opravdu chtěl. Je mi tak líto, že jsem to nestihl..." "Pojďte dovnitř." řekl prostě Jack. V tu chvíli jsem pochopila, že se můj nejmilejší bratr už nevrátí. Běžela jsem dolů ulicí, odhodlaná se nezastavit. Slyšela jsem maminku, jak mě volá zpátky, ale poprvé v životě jsem ji neposlechla.
Mířila jsem dolů na louku pod hradbami. Často jsem si tam jako malá hrávala, nebo pozorovala, jak se Simon se svými kamarády cvičí v šermu a střelbě z luku. Vždycky je všechny porazil! Jak to, že když mu bylo těch dovedností nejvíc potřeba, selhal? Proč? Téměř bez povšimnutí bych proběhla kolem svojí staré skrýše ve vykotlaném stromě kdyby... "Margaret!" Setrvačností jsem běžela ještě kousek, než jsem se zastavila. Znala jsem ten hlas a nikdo jiný takhle moje jméno nevyslovoval. Ale to není možné. Otočila jsem se velice pomalu a on tam stál, vysoký ozářený sluncem a usmíval se. "Margaret." "Simone!" V další chvíli jsem mu skočila kolem krku a on mě zvedl do náručí a zatočil se se mnou, jako když jsem byla malá. Ten pocit bezpečí, který mě naplnil jsem cítila jen v jeho náruči. Přivinula jsem se k němu a položila mu hlavu na rameno. Přála jsem si, aby ta chvíle nikdy neskončila, aby trvala věčně. Na pár vteřin se zdálo, že opravdu nikdy neskončí. Jenže věčně trvat nemohla.
Když mě zase postavil řekla jsem: "Ty nejsi mrtvý?"
Zasmál se. Měl krásný smích. "Vypadám tak?"
"Ale Michael říkal... A tatínek se s tebou chtěl usmířit..."
"Vážně? Tak to bychom mu měli dát šanci, nemyslíš?"
V té chvíli jsme uslyšeli Danův hlas: "Margaret!"
Simon mě strčil do skrýše naznačil mi, abych byla zticha. Slyšela jsem Danův výkřik úžasu a pak si něco potichu říkali, ti moji bratři. Potom jsem slyšela, jak Dan odchází a Simon mě vytáhl ze skrýše a řekl: "Teď půjdeme domů." Spokojeně jsem capala vedle něj až jsme došli k našemu domu. Tam mě poslal dovnitř se slovy: "O tom, že žiju ani muk. Já jim to za chvíli řeknu sám." Kývla jsem a vklouzla dovnitř. "Tady je!" zvolal Michael.
"Tys nám dala, holka."
"To se dělá, takhle utíkat z domu?"
"Hlavně že jsi tady! Měli jsme hrozný strach, když tě Dan nenašel"
V tom mumraji si nikdo nevšiml, že Simon vklouzl dovnitř. Opíral se o dveře a s úsměvem sledoval ten rozruch. Najednou si ho maminka všimla, ukázala na něj prstem, zaječela a omdlela. Jasper ji jen taktak zachytil. Najednou bylo v místnosti ticho, do kterého otec roztřeseně řekl: "Jsi duch, nebo jsi skutečně můj syn?" Usmál se: "Jsem to já, tati. Odpusť prosím mou svévoli." Otec ho objal.

Dopis Betty (1. mikropovídka - čtěte jako první)

13. ledna 2006 v 19:26 Tažení do Francie v roce 1415
Dopis Betty
Je 24. října léta Páně 1415. V severní Francii, u malého zámečku Agincourt, leží proti sobě dva tábory. V jednom je francouzská armáda. Čítá 25 000 vojáků, je dobře najedena a vyzbrojena. Má mnoho statečných rytířů v brnění, které je bude zítra ochraňovat. V druhém táboře je anglická armáda. Vojáci jsou unavení, zmoklí a hladoví. Je jich pouze 5 900 a jsou daleko od domova. Nikdo nepochybuje o výsledku bitvy, která se zítra na tomto poli odehraje.

John se schoulil pod promoklou přikrývkou a pokusil se alespoň trochu se zahřát. Po chvíli ale dospěl k názoru, že to není k ničemu a posadil se. Přikrývku si přehodil přes ramena a zády se opřel o vůz. Pak uviděl kousek březové kůry, zapomenuté pod vozem. Natáhl ruku a zvedl ho. Na takové psal milostné vzkazy své Betty, těsně před svatbou. Stejně to nikam nevedlo, protože Betty neuměla číst. John to uměl a byl na to náležitě hrdý. Uměl i psát. Jeden hodný pán z města si u nich kdysi léčil koně a naučil tehdy desetiletého Johna základy. Na těch potom stavěl pan farář. Zvláštní, kolik vzpomínek dokáže vyvolat takový kousek kůry, pomyslel si John a znechuceně ho zahodil. Pak sebral klacík, jeden z mnoha, co se povalovaly všude kolem, a začal do bláta psát dopis svojí Betty:

Milá Betty,
vím, že tenhle dopis nikdy nedostaneš, ale přesto ti chci napsat. Zítra totiž půjdu za králem Jindřichem do sebevražedné bitvy v téhle mizerné zemi a neodvažuji se doufat, že bych přežil. Ani nevíš, jak je mi líto, že tě nechávám doma samotnou. Jistě, jistě, nemusíš mi říkat, že máš Tommyho, já vím. Ale Tommymu bude ještě pár let trvat, než ti bude nějak užitečný. Víš, často si tu vzpomenu na naší ves, na ten kopec, kam jsme spolu chodívali, na studnu za vsí. Vzpomínáš, jak ti tam tehdy spadla mašle a jak ji potom našla stará Baba Nelly? A jak si ji pak vzala na sebe při posvícení? Třeba se zase provdáš, holka moje. Pak ale doufám, že to bude někdo, kdo bude hodný k tobě a kdo přijme Tommyho za vlastního. Dej za mě pusu Tommymu a pozdravuj tátu.
Sbohem a miluji tě.
John

Chvilku se smutně díval na ten dopis a potom vstal. Trochu se prošel a pak si sedl k ohni ke svým přátelům. U ohně panovalo ticho. Nikomu nebylo do řeči. Mlčel dokonce i Martin, který jinak pusu nezavřel. V tom tichu visela hrozba.
Po chvíli promluvil Willy: "Francouzi se nemůžou dočkat rána!"
"To jo. Těší se, jak nás všechny pošlou na onen svět." poznamenal chmurně Martin. John řekl: "Pokud jde o mě, budu jim to potěšení odpírat co nejdéle. Budu o svojí kůži bojovat zuby nehty." Pak zase zavládlo ticho. Pomalu se rozlézalo všude, lezlo to na mozek, člověk si připadal maličký a zoufalý.
Johnovi běžel hlavou nezastavitelný proud myšlenek. Zítra bude bitva, která to ukončí. Ano mohli by vyhrát, ale tohle není Poitiers ani Kresčak. U Kresčaku to Eduard III.vyhrál. Černý princ taky vyhrál u Poitiers. Ale ne, ne. Tohle je Agincourt a to je něco úplně jiného. Černý princ taky vyhrál u Poitiers... Zítra zemřu... Bral to jako fakt, ale teď ho z toho zamrazilo. Král Jindřich je asi taky nervózní. Bodejť by ne, vždyť jemu jde o prestiž, o francouzskou korunu, o všechno. A nejen o to, jemu jde i o život. Černý princ taky vyhrál u Poitiers... Je vůbec nějaká naděje? Mají vůbec šanci, ne vyhrát, ale zůstat naživu? Odvažuje se tu vůbec někdo doufat, že zas uvidí svou ženu a děti, že se vrátí domů? Přemýšleli takhle před těmi skoro šedesáti lety vojáci u Poitiers? Černý princ taky vyhrál u Poitiers... Vyhraje i Jindřich u Agincourtu? Černý princ taky vyhrál u Poitiers...
* * *
Všichni stáli nastoupení na bitevním poli. Pršelo a prostor před nimi byl samé bláto. "Zatracený déšť!" zamumlal Willy vedle Johna. "Být tebou, tak bych mu tolik nenadával. Podívej, Frantíci jsou celý nabalený v brnění. Víš, jak se jim to bude bořit? U Kresčaku to vypadalo podobně. Nezahazoval bych tu naději jen tak." odpověděl John a pomyslel si jen to svoje: Černý princ taky vyhrál u Poitiers...
Ve vypjatých situacích se stává, že člověk nevnímá co dělá. Právě to se stalo Johnovi. První, co si uvědomil, bylo, že je po bitvě. Všude kolem zněly nářky raněných. Pak herold poražené francouzské armády přinesl počty padlých. Z Anglie 400, z Francie pak 8000 mrtvých. John stále nemohl uvěřit, že je naživu, že se zas vrátí domů, že zas uvidí Betty, že bitvu vyhráli. Černý princ taky vyhrál u Poitiers... A Jindřich V. vyhrál u Agincourtu...
Ale co je to za vítězství, když se z vítězů stanou trosky? John věděl, že se nikdy nezbaví vzpomínek na ty tisíce mrtvých. Vzpomínky, ty zůstanou. Na to dobré si pamatujeme jasně. Ještě jasněji ale v paměti ulpívá to zlé. Krev, pot a slzy - to si zapamatoval. Bolest nad ztrátou, radost ze života. Moc dobře si tu bouři emocí uchoval. V té chvíli se mu naprosto nepochopitelně před očima vynořil ten letní den. Seděl s Betty na louce a škádlili se. Pak vyskočil a začal ji honit. Nakonec se smíchem padli do trávy. O pár měsíců později vzešla z toho bláznivého nedělního odpoledne žádost o ruku. Skryl své vzpomínky na dně srdce. Betty tím nesmí být zasažena. Nikdo mu ty zlé zážitky nevezme. Byl za to rád, protože mu nikdo nevezme ani to dobré, co prožil.
Když rozbíjeli tábor, rozhodnuti táhnout do Calais a pak domů, povšiml si John něčeho zvláštního na zemi. Sklonil se a bedlivě si to prohlédl. Ještě rozeznal v bahně zbytky slov svého dopisu Betty na rozloučenou. Usmál se a nohou ho smazal. Už brzy jí to řekne sám.

Návod na čtení této rubriky

13. ledna 2006 v 19:26 Tažení do Francie v roce 1415
Prosím, až to budete číst, čtěte to v pořadí povídek jak je to napsané v názvech. Teoreticky by to šlo číst na přeskáčku, ale je to myšlené v tomhle pořadí, protože s výsledkem bitvy jsem se psala pouze v první mikropovídce a myslím, že by se mělo zachovat pořadí.
Díky

Atlantis - anketa

9. ledna 2006 v 12:34
Tak bych se vás chtěla na něco zeptat. Prosím všechnz, kdo četli Atlantis, abz hlasovali

Atlantis: třetí část

6. ledna 2006 v 16:41
Bubny vířily. Uprostřed náměstí stál špalek. Ervyn vyváděli z vězení. Měla být popravena. Kat rozbalil roli pergamenu a četl: "Ervyn, chráněnka Mospeho, pána a krále Atlantis, se dopustila tohoto zločinu:...".
"Zadržte!" ozvalo se. Na nádvoří vjel Kron, pečlivě přestrojený za vojáka.
"Mám tady od Mospeho milost pro tu dívku a příkaz ji osobně převézt do vězení v Or-Nagirun." . Ervyn se usmála. Tak tedy Mija pomohla. Kat ale nechtěl svou kořist nechat jen tak utéct.
"Chci vidět písemný rozkaz." řekl. V Ervyn hrklo. Na tohle nepomyslela. Ale Kron se jen přívětivě usmál: "Samozřejmě." a podal mu ruličku pergamenu se zlomenou Mospeho pečetí. Kat si příkaz bedlivě prohlížel a nakonec souhlasil s vykonáním rozkazu. Ervyn vsedla na koně, kterého jí Kron přivedl a společně odjeli z města.
Když se ale ocitly na cestě z hor, přijeli ti které čekala: Irik, Veselka a Mija, i ti, které nečekala - jejich přátelé: Eronel Lador, Bevar, Naencil, Mirael, Tarja, Floriana,. Přeřízli Ervyn pouta a otočili koně do hor. Útěk se zdařil. Jeli dlouho, často měnili směr, rozdělovali se a pak se zase setkávali, jeli někdy i skoro kilometr vodou nebo obalovali koním kopyta. Zastavili se až večer. Pak byl čas vyjasnit si některé drobné záhady.
"Oni ví co jsme udělali?" zeptala se Ervyn.
"Ano, víme, ale odpustili jsme ti to. Všechno jsme si vysvětlili. Už na to nemysli." řekla laskavě Mirael.
"To bude těžké." vzdychla Ervyn.
"To bude." přitakal vážně Naencil.
"Jak vás napadlo zfalšovat příkaz k propuštění?" zeptala se Ervyn.
"To byl Tarjin nápad. A Krona pak napadlo to s tím převozem do Or-Nagirun. Ale povedlo se to, ne?" odpověděl Irik.
"To jo." zasmála se Ervyn.
"No nejsme na tom hezky?" řekl Naencil, "Drian nám nevěří, protože jste ho zradili a my jsme vám pomohli. Já se mu nedivím. Zatímco Mospe na nás pravděpodobně uspořádá hon, protože jsme zhatili jeho plány na usmrcení královské rodiny a když se chtěl pomstít, vyfoukli jsme mu jeho oběť přímo před nosem."
"Teď se musíme rozhodnout co budeme dělat." řekla Veselka.
"To je pravda. Jenže moc možností nemáme. Vlastě celkem dvě, tedy pokud to chceme přežít. Taky bychom mohli jít zpátky do Attily, ale to by nás stálo krk. Nebo můžeme zůstat v horách a do smrti se skrývat a nebo najít Driana a připojit se k němu." řekl Lador.
"No tím jsme se dostali k jádru problému. Ale kterou cestu zvolíme? To je otázka." řekla Mirael.
"Hlasuji pro úkryt, alespoň na nějaký čas." řekl Eronel.
"To zní celkem moudře." souhlasila Mija.
"Je mi to proti mysli. To není cesta hodná muže." zamračil se Bevar.
"Jdou nám po krku, bratříčku. Koneckonců se nemusíme skrývat pořád. Můžeme nechat utichnout povyk kolem našeho útěku a pak se třeba přidružit k Drianovi nebo se někde usadit." navrhla Tarja.
"A pamatuješ, co nám vždycky říkali: když dobrá parta umí srovnat krok s událostmi, zacházet se zbraněmi a držet pospolu přestojí všechny nečasy." doplnila ji Mirael.
"Stejně se mi to nelíbí." protestoval Bevar.
"Mysli na svou ženu, Bevare, a na svou sestru. Ty musíš chránit. Je to tvá povinnost, které se nedá utéct a nebylo by čestné jí utéct. I já tu zodpovědnost nesu. Vím jaké to je." řekl Irik.
"Měli bychom bojovat proti Mospemu a ne se schovávat jako vyplašení zajíci. Irik mluví o mé ženě a sestře, ale ty se o sebe umí postarat." oponoval Bevar.
"Víš ty vůbec jaká síla stojí proti nám? Znáš ty vůbec Mospeho možnosti? Má za sebou armádu zlých mocností: vlkodlaků, bazilišků, zlých obrů, trollů a nestvůr, které jsou napůl zvířata a napůl lidi. Podmanil si veškeré síly Temna a Prázdna, slouží mu džinové a krutí Synové Tmy. Umí namíchat jedy, které zabíjejí ve vteřině, nebo jedy, které se jen dotknou tvé kůže a zbaví tě života dřív, než si stačíš uvědomit, co tě zabilo. Má víc sluhů, než ukázal ve svých pevnostech. Někteří dělají to, co jsme dělali nějakou dobu i my: kapají mezi lidi jed jeho lží." řekla Mija.
"To nejsou lži!" vykřikl Kron.
"Jsou. Znáš Driana a víš, že je docela schopný vládce a za pár let by nepotřeboval pomoc svých příbuzných. Není to neschopný a využívaný trouba, že ne?" vložil se do věci Naencil.
"Ne." šeptl Kron.
"A to jste z něj v očích lidí udělali, Krone. To, co z něj ve vašich očích udělal Mospe." dořekl Naencil.
Irik se ale ohradil: "Jenže Mospe nás vychoval. Vždycky se k nám choval laskavě. Nemůže být zas tak špatný."
"Může." řekla Floriana, "I ta laskavost pramenila z pouhé vypočítavosti. Prostě nás využil."
"A co Temná pouta?" zeptal se Kron, "Ty nezlomíme."
"Už jsou zlomená. Stálo mě to celou vyčerpávající noc boje, ale zlomila jsem je." řekla Mirael.
Naencil ji přerušil: "Chceme teď vyřešit co dál, ne? Myslím, že zastáváme poměrně jednoznačné stanovisko."
"Takže tedy úkryt." ustoupil Bevar. Začal jejich život psanců, ačkoliv neměl trvat dlouho.

Atlantis: druhá část

1. ledna 2006 v 21:14
Pak přišel čtrnáctý duben a s ním i narozeniny královy sestřenice Meriseas. Král uspořádal na její počest obrovskou oslavu a ples. Při plese vzal Drian Ervyn na procházku do zahrad a tam dlouho seděli pod jedním stromem. Měl rudou kůru, svěže zelené listy a blankytně modré květy.
"Co je to za strom?" zeptala se Ervyn po chvíli.
"To je strom Korótó. Dokud jsou jeho květy svěží, právoplatný král žije. Je hezký, viď? Pod ním se obvykle konají svatební obřady obyvatel paláce." odpověděl Drian. Pak se zvedl, utrhl jeden květ a vtiskl ho Ervyn do dlaně.
"Proč mi ho dáváš?" řekla.
"Nevíš, nebo nechceš připustit, že to víš?" odpověděl král.
"Vím, králi, připouštím si, že vím a cítím se hluboce poctěna." Naklonil se k ní a ona cítila, jak jí buší srdce. Prosím, tohle ne! pomyslela si, ale vzápětí se jí v hlavě ozval jiný hlas, který křičel: Ano, tohle ano! Vykašli se na Mospeho, na Ferpa i na celý Kibalaj! Jdi za svým štěstím! Přes zradu, kterou chceš vykonat cesta nevede; přes lásku ano! Neboj se! Položil jí ruku na tvář. Naklonila se k němu a zavřela oči. Pak ucítila jeho rty na svých a opětovala jeho tichý polibek. Náhle jí hlavou blesklo: zítra se Drian dozví pravdu. Pak jí bude muset zavrhnout a nic z toho o čem snila se nenaplní. Jemně se odtáhla a odvrátila.
"Co je ti, lásko?" zeptal se ten, kdo jí byl na celém světě nejdražší.
"Nic, jen jsem si vzpomněla na rodiče. Kibalajci je zabili a já přemýšlím, co by dělali, kdyby nás teď viděli." zalhala Ervyn.
"Nemysli na minulost. V nás je budoucnost. V tobě a ve mně. Netrap se pro ně" řekl tiše.
"Promiň, za chvíli se bude slavit minuta Meriseasina narození. Pojď se tam podívat!" Vzala ho za ruku a odtáhla ho dovnitř.
Po slavnosti za Ervyn přišel Irik, její starší bratr pověřený vlastní vraždou krále. Chvíli si povídali a pak řekl: "Nemůžu Driana zabít. Prostě to nedokážu. Už jsem napsal Mospemu, aby mě tohoto úkolu zprostil."
"Cože jsi udělal?!"
"Napsal mi zpátky. Prý si to se mnou zítra vyřídí." dopověděl zoufale.
Ervyn jejich stávající situaci celkem výmluvně zhodnotila slovy: "No nazdar."
Pak pokračovala: "Musíš zmizet, a to okamžitě. Vlastně bude lepší, když s tebou pojede i Kron a Veselka. A varuj ostatní. Ne královskou rodinu, ohledně těch máme své rozkazy, ale Mirael, Bevara a tak. A vezměte s sebou i Miju, bude to pro ni lepší. Já tu zůstanu a pokusím se z toho vysekat Driana." Pak vstala, přešla pokoj, otevřela skříň a vylovila měšec s penězi. "Tu máš, to se vám bude hodit. A teď už zmiz."
Jakmile za bratrem zapadly dveře, sedla si a začala přemýšlet o plánu.
* * * * *
Druhý den ráno nastal obrovský poprask. Mospe, jeho bratr a hlavní generál Ferp a jejich milenka a nejvěrnější služebnice Šútaret přitáhli před Attilu. Ervyn se probudila a uslyšela povyk a uvědomila si, že zaspala. Co teď? Plán, který včera tak pracně vymyslela, selhal. Náhle pochopila, že může udělat jen jedno. Natáhla přes noční košili plášť a vyběhla do chodeb. Konečně zvedla ruku aby zabušila na dveře Drianovy ložnice a málem se s ním srazila. Byl oblečený a ozbrojený, evidentně rozhodnut bojovat.
"Ne!" vykřikla.
"Ervyn nepleť se sem. Do tohohle boje ti nic není." odbyl ji.
"Je mi do toho víc než tušíš. Částečně jsem to zavinila. Dodávali jsme Kibalaji informace a vyvolávali jsme náladu proti tobě. Měli jsme tě zabít. Promiň, ale jestli teď neutečeš, tak umřeš. To mi nemůžeš udělat! Běž co nejrychleji do hor a tam se schovej. Ty musíš přežít! Já se ti pokusím krýt záda. Tak běž už!" naléhala zoufale. Údiv a nevěřícný výraz v jeho obličeji byl pro ni nesnesitelný.
"Teď není čas na divení! Utíkej!" křičela.
"A jak mám vědět, že to není past?" zeptal se.
"Nezbude ti, než mi věřit. Jde ti o krk!" připomněla mu.
"Slíbil jsem, že neuteču!"
"Pokud tím nepomůžeš lépe než bojem a to rozhodně není náš případ, takže běž!"
Nakonec si dal říct a dívka se rozběhla ven. Kibalajci už dorazili k bráně paláce.
"Kde je král?" zeptal se jí Mospe.
"Asi ještě spí." odpověděla. "Ferpe, najdi ho a přiveď, ano. A ty se mi kliď z očí, než si vzpomenu, že ten zrádce je tvůj bratr" houkl na ni. Ervyn vklouzla zpět do chodby a rychle zacouvala na jedno užší místo, kde si na něj počkala.
Když dorazil, vynořila se a zářivě se usmála: "Ahoj, Ferpe. Jak se máš?" zašvitořila.
"Dlouho jsme se neviděli. Stýskalo se mi." Věděla, že po ní Ferp touží, a že se zastaví. Měla pravdu.
"Ahoj, Ervyn, drahoušku. Tak tobě se po mně stýskalo? Nechtěla by sis to dneska vynahradit?" zeptal se.
"Ne, je mi to moc líto, ale odjíždím odpoledne do Lokesu. Musím se zbalit. Nevadí ti to, že ne?" řekla mu tak sladce, jak jen můžete mluvit na někoho, z koho se vám dělá špatně jen od pohledu.
"A nedalo by se to odložit? Já bych se u Mospeho přimluvil." naléhal.
"Ne, opravdu ne. Je to trochu nebezpečné pro mne osobně, víš, kvůli náladě ve městě." odtušila s úsměvem.
Vtom přišla Riela a Meriseas v patách s Elem.
"Jdou po Drianovi." řekla klidně Ervyn.
Ferp se ošil: "Ale to budu muset nahlásit Mospemu jako prozrazení příkazů. Z toho budou problémy."
"Ale Ferpe, drahoušku, pak si nebudeme moci nic vynahradit, protože budu buď ve vězení nebo mrtvá. A to bychom přece nechtěli, ne?" zašvitořila se sladkým úsměvem. V tu chvíli Meriseas pochopila a rozběhla se chodbou zpátky. Riela a El se za ní po několikavteřinovém váhání vydali. Ferp měl oči jenom pro Ervyn a také v něm bojoval strach z bratra a chtíč.
Pak si ale všiml, že utíkají a pochopil. "Ty čubko!" zařval, "To nahlásím a pak se těš! Já se nedám tak lehce ošálit!".
Ervyn, s vědomím, že nemá co ztratit, s úsměvem řekla: "To jsem si nevšimla. Právě jsi totiž naletěl na velice starou, velice průhlednou a velice známou fintu." Rozběsnila ho natolik, že ji udeřil takovou silou, až ztratila vědomí.
Když se probrala, ležela na slámě v tmavé cele. Hlava ji nesnesitelně bolela a jen těžko se rozvzpomínala, co se stalo. A co ji vlastně probudilo? Kroky na chodbě nebo chrastění klíčů? Za chvilku se totiž dveře cely rozlétly a dovnitř vešel mladičký dozorce s večeří. Ervyn se podivila, jak to, že někdo tak mladý může hlídat vězně. Vtom se plaše rozhlédl, zavřel za sebou dveře a rychle shodil přilbu. Byla to její sestra Mija.
"Ervyn!" vykřikla už ve dveřích, "Co tě to jen napadlo, svádět Ferpa a pomáhat královské rodině utéct? Viděli tě, jak jsi varovala Driana! Nevím, co se s ním stalo, ale nechytili ho. Ostatní jsou v bezpečí v horách. Samozřejmě, že náš útěk brzy vyšel najevo a Mospe se rozběsnil až k nepříčetnosti. Hrozně chtěl dostat Mirael. A...ach Ervyn, nerada ti to říkám zrovna já..." hlas se jí zlomil.
"Co se děje Mijo?" zeptala se Ervyn, ačkoliv tušila.
"Odsoudili tě k smrti!" zavzlykala, "Pozítří máš být v poledne sťata!!" Pro Ervyn to byl docela šok. Ne, že by to čekala, ale nepřekvapilo ji to. První nával hrůzy ji téměř ochromil. Chvíli seděla a klepala se jako ratlík. Po několika minutách se jí ale povedlo soustředit myšlenky. Nevzdá se. Ne bez boje! Mija vedle ní seděla jako hromádka neštěstí. Alespoň ona musí zůstat v bezpečí, pomyslela si Ervyn i když já jsem se bezpečí vzdala. Hlava se jí mohla rozskočit. Teď ale musí něco vymyslet, bolest nebolest. Možná... Je to sice absurdní, ale je to její jediná naděje.
"Uklidni se, Mijo. Jestli z toho mám vyváznout se zdravou kůží, budu potřebovat pomoc. Poslouchej..."
* * * * *