Krev na sněhu u beta-čtenářů

25. července 2018 v 10:30 | Lomeril |  Around Lomeril
Tak Krev na sněhu je dopsaná a pro tuto chvíli je u beta-čtenářů. Já si zatím koušu nehty a snažím se psát Aldormu. Vzhledem k tomu, že na Zlato a stříbro je už podepsaná smlouva a bude se vydávat ve formě e-booku, měla bych pohnout s revizemi. Je asi příznačné, že Zlato a stříbro a Krev na sněhu, což byly dva přelomové příběhy pro mojí tvorbu, předělávám v podobnou dobu. Uvidíme, co z toho vznikne.

A ukázka z Krve na sněhu:

"To šlo rychle. Vyložila jsi mu, jak přesně mě zabít?" ušklíbl se Corann.
"Co bylo řečeno v síni zůstane mezi Tarou, králem a těmi, kterým to král svěří," opáčil Roban.
"Nekasej se, Robane, máma zrovna nedávno prohlásila, že pořád nejsi moc starý na to, aby tě přehnula přes koleno, princ neprinc," odsekl Corann. Takže Roban je další bratr, uložila jsem si informaci s poznámkou, že to vysvětluje jeho oddanost Aodhanovi.
"Pojď, Taro," vložila se do rozhovoru Brenna. "Byl to dlouhý den pro všechny."
Corann a Roban si jeden druhého ještě měřili a až Fianovo významné odkašlání je přimělo vnímat okolí. Roban zamumlal cosi na pozdrav a vrátil se do síně, zatímco my ostatní se vydali po hlavní ulici k Brenninu domu. Ve městě vládla tma a já netušila, jak se mi povede vyhnout se všem koňským koblihám.
No, všem jsem se nevyhnula, což bylo ještě zpestřené tím, že jsem pořád chodila na boso. Ocenila jsem, když Brenna vklouzla do domu napřed pro umyvadlo s vodou. Fian využil příležitosti, aby se k ní připojil, a já osaměla s Corannem.
"Tak co, Taro, bojíš se, že tě dnes v noci přijdu zavraždit?" ušklíbl se.
"Víš co?" povzdechla jsem si. Na tohle už jsem byla moc unavená a opět jsem zapomněla, že mluvím se svobodným pánem a ne s otrokem z jiné domácnosti. "Jestli mě plánuješ zabít, proč jsi to neudělal na té louce, když jsme se potkali poprvé? Oběma bys nám tím ulehčil život."
Zasmál se a pro jednou to znělo upřímně. "Možná jsem měl. Ještě nad tím popřemýšlím. Dobrou noc," popřál a zmizel ve tmě.
 

Vše je jinak, přátelé

28. února 2018 v 19:32 | Lomeril |  Around Lomeril
Autor míní, postavy mění.
Ano, hádáte správně, jedná se o Krev na sněhu.
Kdo četl původní verzi příběhu, ví, že Tara byla dívkou z našeho světa modelovaná podle samotné autorky. A byla vyvolená proroctvím. Proč zrovna ona? To nikdo neví.
Hádejte co?
Přesně tak, nic z toho už neplatí. Tara prohlásila, že cestovat mezi světy nebude. Že prý pochází z jiné části té samé planety a dál že se nepohne ani o krok.
Se sílami osudu, které ji vyvolily, taky nechce mít společného, že prý je to pěkná blbost, proč by vybíraly zrovna ji?
A ani nechtějte vědět, jak se vyjádřila o proroctví.
Takže se píše nová verze. O jiné dívce. Bez proroctví. Doufám, že snad lepší, protože jestli budu začátek závěrečné části knihy přepisovat ještě několikrát, tak hrozí neštěstí. Jeden rozhovor Coranna a Tary už mám ve verzi číslo 6.

A ochutnávka na závěr:
Hlavní cesta musela být doslova za nejbližším křovím, protože jsme cizí jezdce neviděli, ale slyšeli jsme každé slovo. Podle zvuku jich mohlo být něco kolem deseti. Nemluvili o ničem významném, ale z výrazů ostatních jsem pochopila, že to není dobré setkání. Corann beze slova otočil koně a pomalým krokem se vrátil zpátky, z doslechu výpravy na cestě. My ostatní jsme ho následovali.
"Tocca, velitel královské družiny," prohlásil Fian chmurně, jakmile jsme si byli jistí, že můžeme bezpečně mluvit. "Už nás hledají tady."
Vzpomněla jsem si na obrovského velitele Aodhanových hrdlořezů a přeběhl mi mráz po zádech.
"To ten zatracený déšť, touhle dobou už jsme mohli být o třicet mil dál," postěžoval si Corann trpce.
"Počasí neporučíš," pokrčila jsem rameny. "Co teď? Předpokládám, že do vesnice nemůžeme?"
"Pokud nechceš, aby tě Aodhanovi naservírovali jako jelena o slunovratu," pokrčil Eoghan rameny.

Sto Třicet Šest

24. ledna 2018 v 16:18 | Lomeril |  Around Lomeril
Co znamená číslo 136? Aktuální počet stran Krve na sněhu, verze 2. Další relevantní čísla by mohly být 26 (aktuální počet kapitol), 53 439 (počet slov) nebo 459 (počet hodin úprav, ale nedejte se mýlit, velká část úprav se skládá z toho že dokument je otevřený na pozadí a jinak běží seriál).
Nebo také 1 (počet proroctví, které plánuji vyhodit, alternativně také počet tragických loučení s koněm), 3 (počet dosavadních mrtvol - ještě naroste) nebo 2 (počet postav, u nichž bylo během přepisování změněo pohlaví).

Krev na sněhu mě nepřestává překvapovat. Začala před necelými devíti lety, kdy jsem si na základě jednorázového impulsu sedla a začala datlovat příběh o tom, jak se hrdinka, inspirovaná mou osobou, dostane do jiného světa. Takových příběhů bylo všude kolem nespočet a já ani neměla jasnou představu, o čem by měl být ten můj. Jak se ale brzy ukázalo, moje představy a plány jsou během psaní Krve na sněhu naprosto nepodstatné.
Příběh vzal věci do vlastních rukou. Postavy se objevovaly a mizely, hádaly a zamilovávaly, chovaly se hrdinsky i zbaběle, a já jsem se jen zoufale snažila udržet s nimi krok. Když jsem neseděla u klávesnice, nevěděla jsem, co se bude dít dál, ale v momentě, kdy jsem začala psát, to bylo naprosto jasné a logické - dokud jsem zase nevstala. Ve škole jsem se těšila, až přijdu domů a dozvím se, jak to pokračuje. Několik měsíců stavu, kdy jako bych doopravdy tenhle svět opustila a brodila se sněhem s Corannem.

Od té doby jsem chtěla příběh několikrát zrevidovat, ale vždycky se urputně bránil. Za momentální stav může jako vždy Aldorma, která mě vrátila ke psaní ve velkém. Je to vlastně příznačné - k napsání Krve na sněhu mě přivedlo to, že jsem napsala Cestu zpátky a díky tomu jsem si chtěla zkusit něco ve vlastním světě. K revizi mě opět přivedla revize Cesty zpátky, kde jsem si dokázala že to jde, a když to šlo s Cestou, půjde to i s Krví, ne?

Krev jsem ale těžce podcenila. Opět jsem podcenila, že tohle není příběh, tohle je živý organizmus a divím se, že na snímcích mého mozku není vidět. Krev se totiž opět chopila otěží, postavy prohlásily, ať jim nekecám do života, a celé se to rozjelo nanovo. Už zase se jen snažím udržet s nimi krok a nevím, jak se příběh bude vyvíjet, dokud si nesednu ke klávesnici.

Takže 136 stran a přibývají každým dnem, protože chci vědět, kam spolu po těch letech dojdeme.

Kam to vede? Jak to všechno skončí? Co všechno se od původní verze změní?

To se ptáte mě?
 


Výkřik do tmy

19. září 2017 v 23:06 | Lomeril |  Around Lomeril
Nu, řekněme že od posledního pokusu o znovuoživění téhle stránky, která se se mnou s přestávkami táhne už neuvěřitelných 12 let, se toho hodně stalo.
Obživla Aldorma (aldorma.hys.cz) a já se vrátila do světa, který pro mě představuje útočiště a zároveň nepřebernou studnici motivace. Kromě toho vzhledem k tomu, že tenhle svět sdílím s dalšími třemi autorkami, představuje i výborné cvičení ve psaní, protože si nemůžu dělat věci jak mě zrovna napadne, ale musím se přizpůsobovat daným reáliím. Doporučuji si nějakou takovou spolupráci zkusit, člověk se toho hrozně moc naučí.

Proč ale tohle píšu?

Aldorma jako obvykle posloužila jako motivační kopanec do zadnice a stalo se něco, co jsem nečekala (což se stává celkem běžně, jakmile se do něčeho Aldorma zamotá).

Vrátila jsem se ke Krvi na sněhu.

Ti, kdo se tu pohybovali kolem let 2009 / 2010 ví, že se jednalo o příběh, kde hlavní hrdinka založená na mojí maličkosti dostala za úkol pomoct jinému světu od příšer, které ho sužují. Krev na sněhu dodnes považuji za jednu ze svých nejlepších povídek a proto jsem se rozhodla dát jí druhou šanci. Přepisuju ji volně podle původního příběhu - hlavní postavy a hlavní dějové zvraty zůstávají, podání se trochu mění.
Jestli to někdy dopíšu a bude to stát za to - kdo ví? Třeba se jednou objeví někde k prodeji.
A malá ochutnávka na závěr:


Opatrně jsem ho obešla a vydala se po cestičce zpátky. Slunce už dávno vyšlo, ale všude pořád dýchala svěží atmosféra rána. Na louce ještě zůstávala rosa, která mě studila do bosých chodidel a třpytila se na slunci. Zpívali ptáci a z lesa vykoukl srnec, ale když nás viděl, raději rychle zmizel. Celá scéna vypadala až nechutně idylicky.

"To je tu vždycky takhle krásně?" zeptala jsem se.

"Máš štěstí, koncem září tu takhle teplo nebývá," odvětil Corann.

Významně jsem se podívala na svoje bosé nohy, které už mě pořádně zábly. "Zas takové teplo tu není."

"Nikdo tě nenutil skákat bosá do studánky," připomněl mi a já na něj vyplázla jazyk.

Kde jsi nechala mozek? vynadala jsem si vzápětí. Tenhle člověk by byl ve tvém světě podezřelý z terorismu a ty tu na něj vyplazuješ jazyk? Jsi normální?

Epilog

8. února 2016 v 15:06 | Lomeril |  Kudy chodí bludičky
Tak a je to. Příběh dopsán, děkuji všem, kdo se dostali až sem. Druhý díl je prozatím v nedohlednu, ale stát se může všechno :)


Až se vrátím z konce světa a ví Pánbůh kde to je
jako barbar z Martiniku, jako vítěz bez boje,
až si doperu svý prádlo, až konečně domelu,
až se vrátím z konce světa, sem do svýho hotelu.
(Robert Křesťan - Krvavá Marie)


23. Persona non grata

8. února 2016 v 15:04 | Lomeril |  Kudy chodí bludičky

Rupla se mnou moje společenská příčka,
je to mimo jiné pěkná slovní hříčka,
kůži ze mě zatím nikdo nestáh
tak se učím chodit po vedlejších cestách.
(Marek Eben - Chůze)


22. Vyvrhel

31. ledna 2016 v 12:08 | Lomeril |  Kudy chodí bludičky


Pokud máte rádi Cynthii, bude se vám tahle kapitola líbit.

Ráno odplouvám

od rajských vod Cartageny

od bájných bran inferna

vděčný a smířený.

(Robert Křesťan - Infiela)


21. Zpátky na začátek

6. ledna 2016 v 15:02 | Lomeril |  Kudy chodí bludičky
Všem čtenářům přeji všechno nejlepší do nového roku 2016 a jako trochu opožděný vánoční dárek přináším asi nejdůležitější kapitolu povídky
Lomeril


Noční ticho tříští hlasy, co mi rozrývají týl,
čeká nás poslední ráno a mě aspoň tisíc mil
(Robert Křesťan - Čeká nás poslední ráno)


Kam dál